Psí život aneb celý život je hra

English version    

Takto alespoň nepochybně nahlížejí na život jako takový všichni čtyřnozí obyvatelé naší domácnosti. Jako kdyby si někde přečetli příručku o psu - příteli člověka pokoušejí se každodenně po psím způsobu rozveselit z práce se vlekoucí páníky.

Už ve dveřích to začíná - sotva zarachtá klíč v zámku, objeví se za plotem vzrušené čenichy a nastražené uši:"Jdou? Fakt už jdou? Jdou! Hurááá! Haúúúú! ÚÚÚÚÚÍÍÍÍÍ!" Co rychle dělat s takovým přebytkem energie, jak dát najevo páníkům že je skutečně rádi vidíme? Nu ano, něco jim přineseme....   A proto se po jakémkoli příchodu domů obvykle kácíme pod náporem radostí řvoucích psů zavalujících nás míčky, klacíky, PET lahvemi, botami přinesenými z chodby a leckdy i vlastními těly. Už jste měli někdy pocit že na vás spadla lavina? Ne? Pojďte si to vyzkoušet, tři kolie hopsající vám po zádech jsou docela dobrý trénink, zvlášť když jednou z nich je Nanynka :o)

 

 Boty mají vůbec pro všechny naše psy neodolatelné kouzlo - ne, nezničili nikdy ani jedinou. Trpí jen utkvělou představou že boty v jednom páru představují nadkritické množství nebezpečného materiálu a tak mnoho času věnují tomu aby je oddělili co nejdál od sebe. Několikrát denně potkáváme v domě nebo na zahradě některého ze psů jak s ustaraným výrazem ve tváři opatrně, nejlépe za tkaničku, odvléká botu do některého vzdáleného kouta pozemku. To má za následek především naše pozdní odchody z domu jelikož při přezouvání odcházející obvykle zjistí že mu někam odešla bota, popřípadě obě dvě. Trénované jedince jako jsme my to ovšem nepřekvapuje, již rutinovaně vytváříme rojnici propátrávající dům i zahradu a unesené oběti opět šťastně shromažďujeme v botníku. Naopak v návštěvách, které hrátky našich pejsků neznají, by se obvykle krve nedořezal když nevěřícím zrakem sledují Kulinku, která za tkaničky vleče botu (nejlépe tu jejich) z chodby do obýváku a Nanynku, která šťastně předstírá že bota je prchající myš a jako takovou jí úspěšně loví. Inu, lovecké instinkty se nezapřou ani v koliích, i když u tohoto plemene se vybíjejí spíše nekonečným aportováním.

 

 
 Aportování je kapitola sama o sobě. Nanynka i Ryan aportují jen tak, z čiré radosti, cokoliv a kdykoliv a pro aport skáčou libovolně daleko i vysoko, hlavně že je co chytat. Ne tak Kulinka, pro tu aport představuje jen začátek hry na honěnou. Sama aportuje pouze výjimečně, velice ráda ale krade aporty těm kteří se s nimi zrovna chodí někomu chlubit a s míčkem/klackem/nebo čímkoli jiným potom obíhá kolem rozhořčeně se tvářícího okradeného psa a hecuje ho aby si jí i s aportem chytil.

 I Kuli má ovšem jednu vášeň - nedokáže odolat válení. Válí se k smrti ráda, s vervou a důkladně - nejlépe ve sněhu, ale i v mokré trávě, na písku, na seně - prostě kdekoliv. Ano, byla by to neškodná zábava, ovšem toto provozuje často i v rámci své předvýstavní úpravy a tam je to už horší. Zkoušeli jste někdy půl hodiny česat psa protože ráno jedete na výstavu a napulírovaný pejsek se vám jako první věc po ránu při venčení radostně vyválel v trsu zablácené mokré trávy občas vylepšené nějakou svízelí nebo bodlákovými kuličkami? V takovém případě se nedá než s pocitem marnosti opět vytáhnout kartáč a tu zablácenou hroudu která bývala psem ve výstavní kondici opět sjet od ocasu k čenichu celou znova.

Mezi poměrně neškodné hry řadíme honičky a rvačky - i když smečka kolií hrající si na honěnou a schovávanou kolem gauče s pikolou na křesle dokáže zacloumat i poměrně odolnými jedinci. Honičky s následným zakusováním "kořisti" jsou u nás na denním pořádku. Oběť obvykle dělá Nanynka nebo Ryan, ostatní dotyčného s nadšením loví, zahánějí do koutů, různě si ho nadhánějí aby ho po polapení "zakousli".  Je zajímavé že i tyto honičky mají svá pravidla - vypozorovali jsme že obdobou dětské "pikoly" je u nás gauč který zajišťuje nedotknutelnost. Pokud oběť skočí na gauč, zabrzdí pronásledovatelé pod ním a honičku přerušují. Oběť na gauči chvíli oddychuje, plazí jazyk a provokativně poklapává zuby jakože honička ještě docela neskončila - vzápětí seskočí mezi čekající pronásledovatele a honička vypuká nanovo.
A když už jsou všichni dostatečně vyběhaní a utahaní, nastupují hry domácí - kousací. Nikdy jsme naštěstí neměli doma vášnivé zahradníky, ale přesto si zejména Nanynka může připsat na konto pár rozkousaných růží (jak to dělá s těmi trny?), jednu docela zavražděnou gardénii (byla to určitě sebeobrana, ta kytka musela zaútočit první) a pár přerytých záhonků. Kousací hry se týkají hlavně různých žvýkacích pochoutek, jako jsou kosti, uši a jiné psí mlsky. Tady vstupuje do hry Nanynčina posedlost jídlem - jakoukoli žvýkací mlsku dokáže zlikvidovat v rekordním čase zatímco Kulinka zaujme pohodlnou pozici na gauči a pochoutku si dlouze vychutnává. Nanynka, která svou porci už dávno zlikvidovala na ní pak chodí dělat smutné oči zatímco Ryan, nezvyklý takovéhle věci žvýkat  svou porci bezradně obrací čenichem. Konec žvýkacích her je smutně stereotypní - Kuli ani Ryan nezvládnou Nanynčiny trpící hladové pohledy a velkomyslně jí přenechávají svojí porci....

    Konec her, je čas jít spát. Kde? No kdekoliv, ale nejlépe se odpočívá hromadně - a proto ještě pár ilustračních fotek na závěr našeho povídání

 

It´s a Dog´s Life Or Life Is a Play

 

Undoubtedly this is the understanding of life by all our four legged companions. Just like they have read a manual about a dog, a friend indeed they try hard everyday to cheer up their masters, coming tired home from work.

It starts in the very door - as soon as the key clicks in the lock the excited noses and picked up ears:"Coming? Already? It is really them? It is! Hooray! Hauuuu!!!!" What to do with such excessive amount of energy how to make the masters know that they really are welcome? Yesl, let´s bring them something.... And so coming home for us means to resist the attack of dogs howling with pleasure and masses of balls, sticks, plastic bottles, shoes dragged out from house and sometimes the dogs´ bodies. Have you ever been covered by an avalanche? No? Come and try it, three collies jumping on your back are quite a good rehearsal to that, especially when Nanu is one of them :o)

 

The shoes do have for all our dogs an irresistible charm - no, they have never destroyed a single one of them. They are just obsessed by the idea that a pair of shoes is a critical mass of a dangerous material and so they dedicate a lot of their time to separating them as far from each other as they can.  Several times a day we meet in the house some of the dogs dragging a shoe very carefully, best by the shoelaces, with a worried expression on his face to some faraway corner of the garden. This usually results in our delayed departures from home because the departing person usually finds out that his shoe or both of them have left. For trained individuals as my husband as me this is no surprise, it is already a routine process to organize quick search throughout the house and garden and successfuly gather the kidnapped victims back into shoe case.  Different case is the visitors who usually don´t know favorite games of our dogs. These usually stare disbelieving at Kuli who drags by the shoelaces a shoe (very often it belongs to the visitor) from the hall to the living room and Nanu pretending the shoe is a running mouse to be chased. Yes, the hunting instincts are still dormant in collies, even thought this breed lets them out more in endless fetching the balls.                      

 

 
 

Fetching really is a thing of its own. Nanu and Ryan like to fetch anything and anywhere, with pure joy they jump no mater where or how high. Kuli, on the contrary, considers fetching just a start of the "catch me" game. She rarely fetches anything, but she loves to steal the fetched balls from the others, best is the moment when the dog is walking proudly around somebody. This is usually followed by running in circles with a stolen thing around an upset dog and provoking him to catch her. 

 Even Kuli has of course her own passion - rolling. She cannot resist that and passionately rolls in pretty much anything - snow, wet grass, sand, hay  - simply anything. Yes this game would be quite harmles if she didn´t like to do this especially as her pre-show preparation. Have you ever tried to groom the dog for half an hour because you have a show in the morning and the happy clean dog has rolled in the wet muddy grass first thing in the morning?In that case you cannot but pull out the brush again and groom thoroughly the muddy creature that used to be your show dog. 

Quite harmless game is also "catch me" and "kill me" games - although the pack of collies playing wildly hide and seek around the couch can shake the tolerance of even very trained individuals.  Wild chases ending by "killing" the prey are a daily fun in our house. Usually Nanu or Ryan play the prey while the rest of the pack enthusiastically chase and hunt the poor victim into corners to be "killed". It is interesting to see that these games also have rules - we have found out that the quiet zone is on the couch that guarantees safety. If the prey can make it to the couch, the hunters wait on the floor and the chase pauses. The prey on the couch is resting with his tongue out and provocativelly barks silently to make them see that the chase is not ended and after while jumps at the waiting hunters to start the wild hunt again. 
And when all the dogs are sufficiently tired there are games at home - chewing games. Fortunately we never had gardening dogs in the house but still especially Nanu has some chewed up roses on her account (how does she manage the thorns?), one completely murdered gardenia (clear self-defense, the flower must have attacked first) and some dug up flower beds. The chewing games concern especially various kinds of dog treats - bones, ears etc. Here is where Nanu´s food obsession kicks in - any gnawler is destroyed and eaten in a record time while Kuli makes herself comfortable on the couch and takes her time to enjoy the gnawing process. Nanu, who usually finishes first then makes eyes at Kuli and Ryan who is not used to gnawing as the game is turning the gnawler by his nose. The end of this game is a stereotype - neither Kuli nor Ryan can resist Nanu´s desperate looks and generously let her have their shares...

    End of games, time to sleep. Where? Well, anywhere, although the best rest is with the others - so I am adding some photos as the end of this story.